Činění tříslovinami
Jak: necháme do kůže proniknout třísloviny louhované z kůry
Jak dlouho: Dost. Aspoň 3 měsíce pro tenkou kůži
Proč: Aby se to vyčinilo
Činění tříslovinami je asi nejzdlouhavější ze všech možností, zato ale dává nejodolnější a nejvíce "užitkové" kůže. Protože pevnost a odolnost kůže byla pro většinu použití zásadní, činilo se tříslovinami opravdu hodně, a to u nás minimálně od doby Velkomoravské říše.
Jak to funguje? Kůra spousty stromů obsahuje třísloviny. Pokud třísloviny proniknou do kůže, obalí jednotlivá kolagenová vlákna a tím zamezí jejich slepování. Také vyplní póry v kůži a tím ji jakoby zhutní a zpevní. Zároveň třísloviny vytvářejí prostředí, které nemají bakterie rády, a tím zabraňují případné hnilobě. Kůže činěná tříslovinami vyniká odolností, pevností, voděvzdorností a bůhví čím ještě. Když chcete nějakou tu heavy-duty kůži, potřebujete právě tříslovinovou.
Dobré zprávy: Třísloviny z kůry se nechají vylouhovat - kůru rozlámete na malé kousky, dáte do vody a necháte několik týdnů odležet (případně ji povaříte a máte to za pár hodin). Kůru potom vyndáme a máme roztok bohatý na třísloviny. Dále, když do roztoku vložíme kůži, budou se třísloviny samy od sebe na kůži chytat a taky pronikat dovnitř. Děje se to samo, nemusí se tomu pomáhat mechanicky; pouze je dobré občas promíchat, aby kůže změnila v kádi polohu a třísloviny se dostaly i k místům, kde byla kůže předtím třeba přeložená.
Špatné zprávy: Třísloviny nerady pronikají do hloubky. Z kůry se nejprve uvolňují velké částečky tříslovin, ty se nalepí na povrch kůže a ucpou její póry. A pak už se dovnitř další třísloviny nedostanou ani kdybychom kůži v roztoku nechali rok. Přitom kůže musí být pročiněna do celé hloubky, jen na povrchu to nestačí.
Co s tím? Finta spočívá v tom, že z kůry se nejprve uvolňují větší částečky, a postupem času stále menší. Takže - dáme kůru do vody, necháme jeden až dva týdny louhovat, kůru vyndáme a máme nejsilnější roztok (tj. takový, který je nejbohatší na třísloviny a obsahuje velké částečky). Tu samou, už trochu vylouhovanou kůru dáme do jiné nádoby, zalijeme vodou a necháme louhovat další jeden až dva týdny. Vyndáme a máme slabší roztok. Tu samou kůru dáme louhovat do další nádoby a tak dále, a s každým opakováním získáme roztok o něco slabší. Musíme mít ale v záloze několik kádí, protože ty silnější roztoky si musíme schovávat. Ještě jednou upozorním, že "slabší roztok" neznamená, že by obsahoval méně tříslovin (i když i to je pravda), ale především že obsahuje menší částečky.
Poznámka - jiný způsob jak získat slabší roztok je vzít silný, ve kterém se nějaká kůže už činila (takže z něj část tříslovin vybrala, a to ty největší).
No a teď začneme kůži louhovat v roztocích postupně od nejslabšího. Ten totiž obsahuje nejmenší částečky tříslovin, které snáze proniknou dovnitř kůže. Když se jich nachytá dost, přesuneme kůži do silnějšího nálevu, necháme zase louhovat a tak dále. Na konci získáme kůži plně prostoupenou tříslovinami, což chceme. Vedlejším efektem je obarvení kůže většinou dohněda.
Jakou kůru? Všichni se shodují na tom, že nejlepší je dubová (já ji ještě nezkoušel, protože ji nemám kde sehnat). V 19. století se u nás prý hodně používala smrková, a tu jsem používal i já. Funguje, i když má problémy dostat se do hloubky kůže (což může být i mojí technickou chybou, ale Olga Floriánová to v knize o kůži zmiňovala jako obecnou vlastnost). Zajímavé je, že výluh ze smrkové kůry barví do hněda, ale během činění mi vždycky změní barvu na šedou (dřív jsem tu měl napsáno že na černou, to ale bylo způsobeno rezavým sudem, ve kterém jsem to louhoval; i v plastové nádobě ale nálev zešedne). Zkoušel jsem taky olšovou, ta barví na krásnou oranžovohnědou barvu, ale taky ne moc dobře pronikala dovnitř. Asi bych ji doporučil jen na tenké kůže. Nejlepších výsledků jsem dosáhl s březovou kůrou.
A konečně konkrétní postup: Nejdřív si připravíme kůru. Je dobré ji nadrtit na malé kousky (viz pomůcky), aby louhování proběhlo rychleji. Kolik jí je potřeba těžko říct, ale dejte radši víc. Já jsem polovinu nádoby naplnil drcenou kůrou a dolil vodou; ale dost záleží na tom jakou máte nádobu. Kůru v nádobě zalijte vodou a nechte louhovat - tak týden až dva podle toho jak velké máte kousky a jak moc je teplo. Pokud kůru povaříte, stačí pár hodin. Po vylouhování přelijte výluh do jiné nádoby, kůru zalijte znovu vodou a znovu nechte louhovat at tak dále. Pokud máte slabou kůži (ovčí, kozí, srnčí), budou vám stačit tři nálevy, na silnou kůži (hovězina) tak šest (a dejte na začátku hodně drcené kůry). Poslední nálev se doporučuje louhovat několik měsíců - cukry obsažené v kůře budou kvasit a vytvářet kyselinu, která bude kůži také trochu piklovat. Tenhle poslední nálev se dá použít i několikrát po sobě.
A teď už budem činit. Kůži dáme do nejslabšího nálevu, necháme nějakou dobu, přesuneme do silnějšího atd. Recepty se liší v tom jak dlouho kůži v nálevu nechávat, já bych doporučil 1 měsíc na každý nálev (varoval jsem, že je to zdlouhavé). Během louhování je dobré kůže pravidelně míchat, aby se třísloviny dostaly k celému povrchu. Čím více kůží v kádi je, tím častěji se musí míchat. Normální je tak dvakrát až třikrát denně. Pokud je v nádobě třeba jen jedna kůže, tak klidně i jednou za několik dní. kůže ve slabých roztocích (ze začátku činění) se musí míchat častěji než v silných.
Jak moc je kůže pročiněná zjistíte tak, že někde u kraje kousek uříznete. Ideální stav je takový, že kůže má na celém řezu stejnou barvu. Ale není to úplně nutné, nezbytné je pouze aby aspoň nějaké barva dosáhla doprostřed; takže prostředek může být světlejší než okraje (na obrázku je vidět právě takový případ). Kůže, která není úplně stejnoměrně pročiněná, bude o něco tužší.
Tento způsob činění je zdlouhavý, náročný na vybavení (hodně kádí) a nelze použít pro kožešiny. Zato produkuje kůže takových vlastností, že v civilizovaném světě hrály od svého objevu prim.
Různé informace:
- Po celou dobu louhování by kůže i nálev měly mít celkem příjemnou pryskyřičnou vůni, v nejhorším by neměly být cítit skoro vůbec. Jakmile začnou smrdět jakoby po síře, pak se do nálevu dostala nějaká nečistota a ta hnije (druhou možností je, že za vámi zrovna stojí čert). Pokud si toho všimnete včas, přilijte do nálevu ocet (přiměřeně, ale zase ne moc málo), mělo by to pomoci. Pokud nepomůže, urychlete přechod kůže do dalšího nálevu a pro jistotu do něj taky přidejte ocet. Jestli nepomůže ani to, pak už zbývá jedině upsat se tomu čertu.
- Pokud kůže podezřele nechytá barvu a začíná smrdět, je možné, že jste použili málo tříslovin. Prostě jste na začátku dali málo kůry. Pokud už máte kůži v některém ze silnějších roztoků (což je pravděpodobné), tak k němu přisypte ještě nějakou tu kůru a případně to zachraňujte octem.
- Když činění dokončíte, nic nesmrdí, ale zrovna nemůžete mazat a sušit (třeba proto, že venku mrzne), pak kůži v posledním nálevu prostě nechte jak dlouho potřebujete. Nic se jí nestane.
- Platí, že hustší tříslovinový roztok znamená rychlejší pronikání tříslovin do kůže a tím i rychlejší činění. Proto nejrychlejší varianta je rozdrtit kůru na prášek (jenže na to už potřebujete nějaký stroj) a v troše vody ho nechat vařit. Tím rychle vylouhujete hodně tříslovin a protože máte vody jen málo, ta se rychle odpařuje a tím se to celé zahušťuje. Výsledná břečka se pak na kůže natírá a prý proniká dost rychle. Četl jsem, že tuto metodu používali snad eskymáci či kdo, po natření kůži nechávali pouze 1 den, a pak hned sušili a měkčili. Ale u nich se jednalo o jakýsi doplněk k činění mozkem (kůže byla nejdřív plnohodnotně namozkovaná a pak teprve potřená tříslovinovou břečkou). Každopádně ten 1 den na proniknutí tříslovin do kůže se mi zdá děsně málo a ani náhodou nevěřím, že by to stačilo na úplné pročinění.
- Teď jsem zjistil nějaká čísla, ze kterých plyne, že smrková kůra obsahuje asi třetinové množství tříslovin než dubová. Což by vysvětlovalo proč dubová činí líp. Z těch běžných stromů ze dubu vyrovná akorát bříza, která má tříslovin sice kapku míň, ale ne o moc. Břízou se prý činilo v Rusku (resp. to, co v Americe znali pod názvem "ruská kůže", bylo činěné břízou. Což samozřejmě nemusí být totéž.)
- V historii bylo pouužíváno několik různých postupů, které zaručují, že kůže se bude postupně posouvat ze slabších roztoků do silnějších. Pokud zpracováváme kontinuálně větší množství kůží, můžem si udržovat přehled kolikrát se v té které kádi činilo. Takže nová kůže půjde nejdřív do kádě, kde se činilo už třikrát (a tím roztok vyčerpá definitivně), pak po měsíci do kádě, kde se činilo dvakrát, pak jednou a na závěr do úplně čerstvé břečky.
- Jinou možností je použít jámu, ve které jsou kůže vrstveny spolu s kůrou. Naspod přijde větší množství kůry, na to první kůže, vrstvička kůry, druhá kůže, vrstvička kůry atd., zakončí se to větší vrstvou kůry a jáma se zalije vodou. Na spodu by měly být kůže, které už zbývá jen dočinit, nahoře ty nejčerstvější. Třísloviny se začnou louhovat a vlastní vahou klesat dolů, takže nejsilnější břečka bude dole, nejslabší nahoře. Až přijde čas na přesun do silnějšího nálevu, kůže se vyndají a narovnají se stejným způsobem do vedlejší jámy - pouze ty nejspodnější kůže budou odstraněny (jsou už hotové) a nahoru budou přidány nové. Mělo by to takto fungovat, ale přijde mi, že se celý proces musí obtížně kontrolovat. Chce to asi už opravdu zkušeného koželuha. A taky permanentní přísun kůží.
- Důležitá nová poznámka! - po přečtení jisté literatury a dvou letech pokusů jsem zjistil, že přinejmenším při tenkých kůžích lze postupovat i tak, že kůži posouváte neustále do nového silného roztoku. Jakmile se vyčerpá, jde do dalšího silného a tak dále. Skutečně to funguje stejně dobře jako posouvání ze slabšího roztoku do silnějšího. Zdá se, že vysvětlení pomocí velkých a malých částeček tříslovin na to moc nesedí (i když jsem si ho nevymyslel, někde jsem ho četl), resp. nebude to jediná věc ve hře. Důležitý pravděpodobně bude také poměr koncentrace tříslovin v kůži a roztoku. Pokud je v kůži už koncentrace větší než v roztoku, tak kůže prostě další třísloviny nepřijme. Postup od nejslabšího roztoku k silnějšímu může být zdůvodněn spíš snahou vylouhované třísloviny co nejvíc využít, než že by to jinak nešlo. Jakmile kůži jednou dáte do silného roztoku, příště už může jít jedině do stejně silného nebo silnějšího.