Koželužství v historii
aneb populárně naučné povídání o tom, jak kůže činili naši předkové. Pohodlně se usaďte ...
Koželužství je jedním z nejstarších řemesel. Už
nejstarší pravěcí lovci se se zvířecí kůží setkávali běžně jako
s vedlejším produktem své obživy, a není tedy divu, že kůže byla jedním
z prvních materiálů, které mohli použít k výrobě toho, co v životě
potřebovali.
Surová kůže čerstvě stažená ze zvířete je tvořena především
sítí vodou obalených vláken z bílkoviny zvané kolagen. Je to organický
materiál a plný vody, proto nepřekvapí, že za normálních podmínek rychle
podléhá zkáze. Je možné ho velmi snadno konzervovat sušením - jenže během
sušení se kolagenová vlákna v kůži spojí a z původní sítě se stane
kompaktní hmota. Usušená kůže proto ztrácí svou tvárnost a ohebnost, a je potom
podobná ponejvíce tuhému nelámavému plastu.
Takový materiál má mnoho využití, mohl sloužit např. na
výrobu zavazadel, svazování částí nástrojů, nebo i na výrobu nouzových člunů.
Ale na výrobu oděvů sloužit nemohl. Aby kůže byla i v suchém stavu měkká,
bylo nutné naučit se ji vyčinit, a to byl pravý počátek koželužství.
Při činění jde vlastně o to udržet kolagenová vlákna v podobě sítě i když kůže vysychá, a tím zachovat její ohebnost. Nejstarší postup, který byl objeven a používán už v době kamenné, spočíval ve vetření kaše ze zvířecího mozku do kůže. Mozek je tvořen především tuky, které obalily jednotlivá vlákna v kůži a tím jim zabránily se spojit.
V pravěku bylo zpracování kůží běžnou „domácí" prací. Situace se ovšem měnila s postupným přechodem na zemědělský způsob obživy, a s objevem dalších textilních technik, především tkaní. V období starověku se už z koželužství stalo specializované řemeslo, a jeho původní role v domácnostech byla nahrazena předením a tkaním.
Středověký koželuh
Podívejme se teď jak mohl vypadat pracovní postup středověkého městského koželuha. Vezmeme koželuha ze 14. století, ale to není příliš směrodatné, protože stejný způsobem se pracovalo i v následujících staletích. Zásadnější změnu postupů přineslo teprve 19. století, se svým důrazem na vědu a průmysl.
Je ráno, a koželuh musí vyrazit do práce. Na rozdíl od spousty jiných řemeslníků koželuh nemůže mít dílnu ve svém domě - koželužna potřebuje přímý přístup k vodě, a koželuh používá postupy, které vodu značně znečišťují. Z toho důvodu jsou všechny koželužny vykázány k řece za hradby města; a navíc po proudu od města, aby znečištěná voda netekla dovnitř. Toto místo sdílejí koželuzi i s jinými „špinavými" řemeslníky - například soukeníky.
Koželužna
Koželužna je nevábně páchnoucí místo. Na hromadách pod jednoduchou střechou jsou tu složeny kůže, které ještě do procesu zpracování nevstoupily. Jsou na nich i zbytky tuku a masa a mohou takto ležet i dva týdny, jelikož mírné zahnívání není v následujícím zpracování na závadu. V tomto jsou příjemnější dílny kožešníků, kteří své kůže zahnívat nesmějí nechat, jinak by z nich začala padat srst. V létě jsou široké střechy koželužny pokryty sušícími se „koláči" z odřezků kůže, odškrábaných šlach a blan. Usušené koláče se dají prodat na vaření klihu, který zase poslouží truhlářům. Blízko řeky jsou v zemi vykopané jámy, možná i vyzděné, ale rozhodně dobře vymazané jílem, aby nepropouštěly vodu. Během celého procesu činění je potřeba kůže často v něčem namáčet nebo je nechat louhovat, a toto je nejjednodušší způsob jak vytvořit dostatečně prostornou nádobu. Do jam je nutné často doplňovat vodu, proto jsou velmi blízko řeky. Poblíž jam leží několik dlouhých tyčí, kterými se kůže v jámách míchají, vyžaduje-li to technologický proces. V samém břehu řeky jsou zaraženy pevné kůly. Je-li během zpracování nutné kůže vyprat nebo namočit v čisté vodě, pak nejsnažší je svazek kůží přivázat provazem ke kůlu a vložit do proudící řeky.
V naší koželužně se také chovají psi. Psí výkaly jsou důležitou složkou činícího postupu, a v koželužně je vždycky dost masitých zbytků oškrábaných z kůží, aby bylo možné psy nakrmit. Ne každá koželužna má vlastní chov psů, protože výkaly je možné i sbírat z ulic města, a nebo je nahradit výkaly slepičími či holubími.
Tvrdá práce
Ráno z městských jatek dorazila várka čerstvých hovězích kůží, jsou složeny na venku hromadě, a ještě několik dní tam zůstanou, jelikož jako první je nutné zpracovávat ty nejstarší. Náš koželuh se spolu s dalšími pustí do první fáze zpracování - mízdření. Kůži položí na šikmo postavenou kládu, tzv. koželužský špalek, a její masovou stranu oškrabou pomocí nástroje podobného pořízu, tzv. koželužské kosy. Tím se odstraní všechny zbytky masa a tuku které na kůži zůstaly, stejně jako různé blány, které by bránily dalšímu činění. Naši koželuzi už jsou zruční, takže mízdření jedné hovězí kůže jim trvá jen asi tři čtvrtě hodiny.
Omízdřené kůže je nutné zbavit srsti, protože z nich nemají být kožešiny, ale takzvané holiny, tedy holé kůže bez chlupů. V dobách lovců a sběračů by bylo nutné srst pracně seškrábat ostrým nástrojem, případně bylo možné si pomoci zahrabáním kůže do země (činnost mikroorganismů nejprve způsobí právě uvolnění srsti, teprve potom začne kůži poškozovat). Ve 14. století už je ale postup mnohem modernější, kůže se nechají loužit až několik týdnů v roztoku vápna a nebo dřevěného popela. Obojí zvýší pH, a v zásaditém prostředí se srst z kůže sama uvolňuje. Z naloužené kůže lze potom čistě odstranit všechnu srst pomocí nám už známé koželužské kosy; jde to snadno, a oproti mízdření je to téměř příjemná práce. Ovšem pozor! Pokud by srst zvířete měla být určena k dalšímu zpracování (například ovčí vlna může být dále vyprána a spředena), pak nesmí projít vápenným loužením, protože to by ji znehodnotilo. V tom případě je třeba kůže narovnat na hromadu, zahrnout například slámou a nechat zapařit nebo mírně zahnít. Tím se srst uvolní také, byť méně spolehlivě, a nedojde k jejímu poškození.
Omízdřenou a odchlupenou kůži je dále potřeba mořit. Jde o poměrně krátkou, ale značně nepříjemnou technologickou operaci - namočení kůží na jeden až několik dní do kvasícího roztoku z vody a výkalů. Výkaly to nemohou být jen tak ledajaké - nejlepší jsou výkaly masožravců, z nichž nejdostupnější jsou psí; horší, ale stále použitelné jsou výkaly slepic nebo holubů. K čemu je to dobré? Výkaly působí na kůži hned několika způsoby - jednak obsahují enzymy, které pomohou rozložit zbytky buněk v kůži, takže zbydou opravdu pouze ta kolagenová vlákna. Výkaly zároveň uvolňují sloučeniny čpavku, které pomáhají odstranit z kůže zbytky vápna. A zároveň kvasící výkaly snižují pH kůže, což je žádoucí pro další fáze zpracování. Naši koželuzi toto samozřejmě nevědí, ale zato dobře vědí, že mořená kůže bude nakonec mnohem měkčí, kvalitnější a lépe pročiněná, než kdyby mořením neprošla.
Činění
Namořenou kůži už je možné činit. Ale jak? Prastaré činění mozkem se už kvůli pracnosti a vlastnostem výsledné kůže nepoužívá. O něco mladší technologie - činění v řídkém kvasícím těstíčku z mouky, vody a soli - je stále v kurzu a dlouho ještě bude, ale pouze na činění kožešin. Kvašené kožešiny jsou krásně měkké a kypré, ideální pro šití kožešinových oděvů. Takovou výrobou se zabývají kožešníci.
Už v dobách starověkých států na blízkém východě byla objevena technologie činění kamencem hlinito-draselným (zvaným „alún"). Tímto postupem, kterému se u nás říká „jirchářství", se produkují ostře bílé měkké kůže, skvělé pro šití oděvů - i velmi luxusních, protože se dají dobře barvit. Čeští koželuhové umí jirchy vyrábět, protože technologický postup u nás už dávno zdomácněl. O století později se naučí vyrábět i kordován, luxusní typ kamencem činěné kůže, která se do té doby bude pouze dovážet z orientu.
Bylo by také možné činit zámiš neboli semiš, mechanickým zapracováním žluknoucího oleje do kůže. Je to vlastně moderní obdoba prehistorického činění mozkem, a výsledkem by pak byla velmi měkká kůže, kterou je možné i prát ve vodě. Stejnou technologií se v moderní době činí jelenice na leštění oken.
Naše modelová koželužna je ale vybavená a zařízená na náš nejtypičtější postup produkující nejužitkovější kůže - činění tříslovinami. Právě tomuto druhu činění se ve 14. století opravdu říká „koželužství", třebaže dnes v moderní době se pod tím pojmem rozumí všechny způsoby zpracování kůže.
Třísloviny
Pro činění tříslovinami je nutné nejprve získat tříslo, což je sušená kůra ze stromů na třísloviny bohatých. V naší lesnaté krajině není problém kůru získat, používá se především dubová, případně v malé míře i březová. Pod hrozbou přísných trestů je zakázáno loupat kůru ze živých stromů, ale naše zem je na dubové lesy bohatá, hodně se kácí a kůra je k dispozici. O pět století později budou koželuzi změněnou skladbou lesů donuceni naučit se používat i mnohem horší kůru smrkovou, ale ta doba je ještě daleko.
Suchou kůru je potřeba nadrtit na co nejmenší kousky. Některé pokrokové koželužny na to mají stoupu poháněnou vodním kolem, v naší koželužně se ovšem používá starší nemechanizovaná technologie - dvě kamenná kola (nikoli nepodobná mlýnským kamenům) na vodorovné ose, která se otáčí kolem svislé osy upevněné do země. Pod kola se nasype kůra, a pracovník potom drží příčnou osu a chodí kolem dokola. Tím se kamenná kola valí po kůře a vlastní vahou ji drtí. Koželužna potřebuje velké množství kůry, a proto je potřeba drtit téměř každý den.
Činění tříslovinami je pomalé a poměrně složité. Je nutné vylouhovat třísloviny do vody, a potom jimi nasytit činěnou kůži. Praxe ukázala, že pro kvalitní pročinění je nutné vložit kůže do slabého roztoku tříslovin a s postupem času koncentraci zvyšovat. V naší koželužně se používá postup vhodný pro zpracování většího množství kůží za předpokladu stálého přísunu nových. Velká jáma je naplněna kůžemi, přičemž mezi každé dvě vrstvy je nasypána vrstva drcené kůry; nakonec je jáma zalita vodou. Třísloviny se z kůry louhují a vlastní vahou klesají ke dnu, proto je na dně jámy větší koncentrace než u vrchu. Čas od času je nutné celý obsah jámy přerovnat s novou kůrou a novou vodou do vedlejší jámy; nejnižší kůže přitom lze odebrat protože už jsou hotové, a místo nich se zase nahoru doplní nové kůže. Každá kůže tak jámou postupuje shora dolů, přičemž se postupně dostává do míst s vyšší koncentrací tříslovin, což je záměrem. Celý postup činění trvá minimálně tři měsíce, ale může to být i přes rok - čím delší dobu kůže v jámě stráví, tím jsou nasycenější a tedy i kvalitnější.
Závěrečná úprava kožešin
Kůže vyndaná z jámy je vyčiněná, ale ještě mokrá a nemá finální podobu. Je potřeba provést závěrečné dokončující operace, které zásadním způsobem rozhodnou o konečném vzhledu a kvalitách. Jelikož jsme v době cechů, brzy se rozhoří ostré spory o to kdo vlastně smí dokončovací práce na kůži dělat. Kromě samotných koželuhů si na to činí nároky i ševci, případně brašnáři, řemenáři, sedláři a vlastně všichni, kteří z kůže něco vyrábí.
Je mnoho způsobů jak kůži dokončit, každý produkuje kůži s jinými vlastnostmi, a každá taková vlastnost má svoje využití. Prakticky vždy se kůže mastí, a maštění je i považováno za hlavního zástupce dokončovacích prací. Maštění kůži dodává odolnost proti vodě, může ji učinit měkčí a nebo jí udělat „plnější" vyhladitelný povrch.
Také je nutné kůži usušit, ale ani to není tak jednoduché. Má-li kůže být nakonec měkká, nestačí že byla vyčiněna; je nutné ji při sušení tzv. měkčit, tedy napínat a pohybovat s ní, například taháním kůže přes dřevěnou hranu. Mezi dokončovací operace v našem případě nebude patřit barvení, jelikož kůže má už od tříslovin typickou hnědou barvu; někdy (podle druhu kůry) i nažloutlou či velmi oblíbenou načervenalou.
Při dokončovacích pracích se rozhodne zda bude mít kůže povrch hladký či zmačkaný, jestli bude kůže měkká nebo tuhá, jak moc bude odolná proti různým způsobům namáhání. Kůže může být sušena a opakovaně namáčena, opakovaně maštěna různými tuky a změkčována různými způsoby, může být také naopak zhušťována boucháním palicí, aby byla dostatečně tuhá pro výrobu podrážek. Hladšího nebo odolnějšího povrchu kůže lze dosáhnout pomocí mazací směsi obsahující včelí vosk, nebo také třeba nátěrem volskou krví.
Teprve hotová dokončená kůže může být prodána jako materiál pro sedláře, ševce či kohokoli jiného, kdo ho potřebuje. Kůže tím opouští ruce koželuha, aby sloužila jiným řemeslníkům, kteří z ní vytvoří něco krásného nebo užitečného.